strom

Provokatérův zápisník

TÝDEN.CZ

22. 11. 2017
Rubrika: O politice

Esej: Ještě k Romanu Jochovi aneb Ach Joch! Ach jeho odpůrci!

Autor: František Kostlán

10.10.2010 19:22

Roman Joch, poradce předsedy vlády Petra Nečase pro lidská práva a zahraniční politiku, vzbuzuje u části veřejnosti emotivní odpor, u jiné naopak nadšení, že se konečně našel někdo dostatečně razantní, kdo vezme menšinám jejich privilegia (žádná taková menšinová privilegia u nás sice neexistují, ale to nebrání těmto „myslitelům", aby tuto lež nerozšiřovali). Obě tyto skupiny se pletou, jelikož se dopouštějí stejné chyby jako Joch sám: zařazují si jej a jeho konání do ideologické škatulky. Jenže Roman Joch je přese všechno živý člověk.

Ze společenských autorit se asi nejrazantněji na adresu Romana Jocha vyjádřila profesorka politologie Vladimíra Dvořáková, která jej považuje za ultrakonzervativce. „Joch patří k ultrakonzervativnímu křídlu, které je ještě o něco konzervativnější než politické myšlení George W. Bushe," řekla Dvořáková Deníku Referendum. Podle ní se diskurs, jehož reprezentantem Roman Joch je, pohybuje na pomezí xenofobie, rasismu a homofobie. Vedle toho mu vyčítá radikální antikomunismus, jenž prý vyrůstá z extrémního konzervativního myšlení a fundamentalistického katolicismu. Politoložka si myslí, že Jochova přítomnost v poradním sboru premiéra bude narušovat vládnutí. „Ostatně reprezentuje myšlenkový proud, který je v České republice marginálním a současně jej lze v evropském kontextu považovat za součást krajní pravice," dodala Dvořáková.

Iniciativa ProAlt, která je proti současným vládním „reformám", a Studenti proti rasismu uspořádali proti Jochovi demonstraci, na níž byl k vidění i vtipný nápis Ach Joch! A společně s dalšími občany sepsali proti jeho jmenování poradcem petici. Kolem těchto akcí je samozřejmě hodně emocí, ale skrývá se za nimi i dost pravdy, jen je někdy těžké to na základě mediálních informací rozlišit. Pojďme se proto nad konkrétními body petice proti Jochovi (označenými čísly) zamyslet čistě věcně.

1. Roman Joch vůbec neví, co lidská práva jsou: „Všechna naše práva a svobody lze vlastně převést na práva vlastnická," prohlásil.

Ad1. Ano, to Joch prohlásil, ovšem jako čistě teoretickou úvahu. Mnohokrát přitom zmínil, že dodržování lidských práv je podle něj totožné se zachováním individuální svobody, což má celospolečenský záběr, protože společnost je složena z jednotlivců. Nejde mu tedy pouze o práva vlastnická. Nikdy například netvrdil, že právo shromažďovací se má „privatizovat", přiznal naopak svým odpůrcům právo na protest.

2. Roman Joch se opakovaně staví proti antidiskriminačnímu zákonu, který se stal součástí českého právního řádu i právního řádu všech zemí Evropské unie. V této souvislosti napsal, že „zákaz diskriminace v soukromém sektoru je pošlapáním svobody. Je totalitní svou logikou."

Ad 2. Roman Joch pojímá diskriminaci v tom nejširším slova smyslu, neaplikuje ji pouze na menšiny, protože lidská práva chápe individuálně. Napsal k tomu například toto: „Státní rasová diskriminace je nepřípustná, ale co diskriminace v soukromém styku? Ten její typ, jenž je výrazně urážlivý k příslušníkům jiných ras - např. cedule na dveřích hospody „cikány neobsluhujeme", či nápis v hotelu „černochy neubytujeme" - je přípustné zakázat. Tento zákaz sice omezuje svobodu smlouvy, ale je ospravedlněn důvody společenské soudržnosti a stability. Avšak ty projevy soukromé rasové diskriminace, jež nejsou provázeny nenávistí vůči jiným etnikům, k lidské svobodě nezbytně patří. Mějme například rómské hudební těleso. Co je špatné na tom, když si jeho vedoucí dá inzerát, že hledá hudebníky a zpěvačky - ale pouze Rómy? Má být tento projev svobody slova a tisku zakázán? Nesmí mít vedoucí rómského souboru svobodu rasově diskriminovat při přijímání do zaměstnání? Vidíme, že diskriminace sama o sobě není zlem. Samotná civilizace je založena na diskriminaci mezi tím, co je dobré, správné, ušlechtilé a vznešené, a tím, co je zlé, špatné, hanebné a vulgární."

Joch je evidentně schopen v rámci toho, co chápe jako diskriminaci, rozlišit mezi hanebným a správným. Nemusíme s ním v jeho čistě individualistickém přístupu souhlasit, antidiskriminační zákon je třeba, protože lidská práva jsou univerzální a mají i skupinovou konotaci, ale to neznamená, že se Joch automaticky stává pekelníkem.

3. Roman Joch zveřejňuje homofobní názory: „Normální je totiž jen to, jak to má v přirozeném řádu věcí být. A v přirozeném řádu věcí to má být tak, že muži mají být přitahováni k ženám a ženy k mužům. Vše ostatní je odklon od normy, odklon od přirozenosti, latinským slovem deviatio. A ti, kdo touto odchylkou a zároveň i úchylkou trpí, jsou - bez urážky - devianti."

Ad 3. Toto je nejzávažnější námitka proti Jochovi, který v tomto případě není evidentně schopen rozlišovat mezi vrozenou homosexualitou, která má sklon v praxi kopírovat rodinný model, a skutečnými sexuálními deviacemi, které mohou (nemusejí, ale mohou) mít na svědomí lidské osudy. Je možné, nikoli jisté, že tuto Jochovu zaslepenost má na svědomí nějaká ta křesťanská deviace typu ultrakatolicismu, který se v některých aspektech překrývá s myšlenkami krajní pravice (homofobie, antisemitismus, spiklenecké teorie). I Jocha je však nutno posuzovat v jeho komplexnosti. Petr Nečas odůvodnil Jochovo jmenování tím, že i jeho názory by měly zaznít, což prý neznamená, že se jimi bude vždy řídit. Jochův názor na gaye a lesby je ovšem v rozporu s tím, k čemu si naše civilizace došla na základě předchozích, velmi těžkých zkušeností (homosexuály, proto, že jsou homosexuály, vyvražďoval Hitler), a zaznívat by měl pouze z okraje společnosti, kam patří, nikoli z vládních míst.

4. Roman Joch obhajuje mučení. „Kontrolované mučení by mělo být povoleno jen za účelem získávání informací, jež zachrání nevinné životy," nechal se slyšet.

Ad 4. Tento Jochův názor se dá docela dobře obhájit právě v tom případě, že mučení teroristy zachrání životy nevinných lidí. S tím by myslím souhlasili minimálně příbuzní obětí teroristických atentátů, ale k protestům proti němu neexistuje důvod ani z celospolečenského hlediska. Kdo by nechtěl zachránit nevinné lidi? Jenže problém je v tom, že ne vždy je znát, kdo je skutečným teroristou. Mučeni jsou proto i lidé, u nichž se později prokáže, že teroristy nikdy nebyli. S tím mají bohaté zkušenosti hlavně Rusové a Američani. Rusové (sověti) v masovém měřítku z dob stalinismu, později z Afghánistánu a nově i z Čečenska. Američané například ze svého tažení proti terorismu v Iráku. Údajný hon na teroristy se u Rusů i Američanů nakonec zvrhl ve svou vlastní karikaturu. Dvě ruské války pod hlavičkou tzv. protiteroristických akcí v Čečensku byly ve skutečnosti od samého počátku aktem státního terorismu proti malému kavkazskému národu, který vyústil v jeho genocidu. Pozdější terorismus některých Čečenců byl vyvolán právě tímto ruským počínáním. O Američanech toho bylo v této souvislosti napsáno dost, netřeba to opakovat.

5. Roman Joch se domnívá, že pokud dojde při demonstracích mládeže odmítající hodnoty většinové společnosti k rozbíjení výloh obchodů, měla by policie do demonstrantů střílet: „Místo výzev k rozchodu měla ona pošahaná mládež uslyšet jiný zvuk - zvuk nabíjení policejních pušek."

Ad. 5. Joch ovšem hovořil o gumových projektilech, které nezabíjejí. A, jak dodal ke svému článku později (ale před vznikem petice), střílet by se mělo pouze v tom případě, kdy by byly ohroženy lidské životy či zdraví a policie by již neměla jiné možnosti, jak ony životy a zdraví ochránit. Toto měl Joch ovšem napsat už v článku „Zvuk nabíjení pušek - aneb jak se patřičně zachovat k rabující lůze," který vyšel v Lidových novinách 1. 6. 1998. (Přečíst si jej můžete zde). Střílení gumovými projektily do demonstrantů lze omluvit pouze tehdy, když ohrožují životy či zdraví druhých.

6. Roman Joch pohrdá politickým systémem demokracie s všeobecným volebním právem. Ve svém textu pojatém jako politická utopie odehrávající se v roce 2110 hovoří o „tmářských dobách demokracie", která dávala volební práva všem. V nové, lepší společnosti budou mít volební právo pouze ti, kdo odvádějí na daních více, než kolik pobírají od státu na dávkách. Právo volit bude mít ještě jednu podmínku: „U mužů je to dobrovolná vojenská služba a u žen ochota mít děti".

Ad 6. Zde bychom potřebovali více informací, jak to Joch skutečně myslel. On sám říká, že to takto předložil studentům jako podklad pro zamyšlení nad takovou společností či nad tím, kam a jak může demokracie degenerovat. Někteří američtí profesoři dávali svým studentům obdobné příklady: studenti si měli představit, jak to vypadá v totalitní, komunistické společnosti. Na základě toho pak vznikla diskuse o povaze takového režimu.

7. Roman Joch je stoupencem názoru, že pravice má právo „nastolit pravicový autoritativní režim", pokud by „západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální impotence levice". Augusto Pinocheta, muže, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta a povraždil několik tisíc svých odpůrců, Váš poradce zařazuje mezi ty, kteří „nejsou bez poskvrny; ale nejsou ani beze cti," píší autoři petice premiérovi Nečasovi.

Ad 7. Jde o typický omyl pravicových intelektuálů, k nimž Jocha můžeme počítat. Pokud by západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální impotence levice, nastolení pravicového autoritativního režimu tento zánik potvrdí, nikoli zastaví. Západní civilizace stojí na tradičních hodnotách, jak říká i Joch, především na desateru jako prvotním společenském základu, i na vyznávání lidských práv, respektive na takovém pojetí lidských práv, k němuž se postupně dobrala přes vlastní omyly (například: fašismus, nacismus, komunismus). Povraždění několika tisíc odpůrců, kterého se dopustil Pinochet, je samo o sobě důkazem toho, že pravicový autoritativní režim vede k zániku toho, co představuje západní civilizace po zkušenostech dvacátého století (především gulagy, koncentráky, dvě ničivé války), a to stejně spolehlivě jako nedemokratické režimy levicové.

Tradiční hodnoty, demokracii a lidská práva lze jen velmi těžko ochránit tím, že veškeré jejich zásady na čas porušíme a budeme se chovat jako jejich odpůrci. To je cimrmanovský úkrok stranou prvního řádu. Každé takové počínání - i v případě, že se země po čase vrátí k demokracii, jako se to stalo ve Španělsku či v Chile - musí nutně západní civilizaci negativně poznamenat. O tomto negativním působení svědčí množství lidí ochotných podřídit se kdykoli „vládě silné ruky" (autokratickému režimu) či jejich ochota jednat nedemokraticky vůči menšinám i v demokratickém režimu, protože pokládají takové konání za přijatelné, normální či dokonce za normu. Mohou si přeci mimo jiné říci, že i ten Pinochet došel k demokracii násilnou cestou.

Jochovi je vyčítáno i mnohé další, například to, že je zastáncem trestu smrti. "Jsem ale pro trest smrti za chladnokrevně realizované vraždy," říká k tomu sám Joch. To ovšem není nic proti lidským právům. Tradice zrušení trestu smrti je z historického hlediska vteřinová - začala sotva před několika desetiletími. Celá dlouhá tisíciletí před tím byl trest smrti běžným prostředkem k potrestání těžkých zločinů, k nimž v dávnověku patřila třeba i krádež dobytka, který sloužil celému kmeni k obživě. A dodnes je trest smrti platný v některých státech USA.

Osobně jsem též pro trest smrti - u teroristů, totalitářských vládců a dalších masových vrahů. Problémem je však jediný skutečně relevantní argument proti trestu smrti: dochází k mnoha justičním omylům a popravováni jsou nevinní lidé. Takže, prosím, trest smrti nechme zrušený, ale nepokřikujme na jeho zastánce, že nic nevědí o lidských právech. Teroristi, kteří vraždí nevinné lidi na základě svého fanatismu, nacističtí totalitáři, kteří vraždí druhé z rasismu, komunističtí diktátoři, kteří vraždí kvůli třídnímu boji, a další masoví vrazi, mají jediné právo, kterým je právo na řádný soud. Pokud jsou odsouzeni k smrti (jako například Saddám Husajn), nejsou jim tím upírána lidská práva, ale pouze to, co sami upírali jiným.

S tím souvisí i Jochův údajně radikální antikomunismus. Marně jsem na internetu hledal článek či výrok, kde by Joch řekl vůči komunismu něco skutečně nejapného - a nic takého jsem nenašel. Joch je antikomunistou, protože je proti totalitě. V tomto slova smyslu se cítím být antikomunistou také, protože jsem bytostným demokratem. Nesdílím ovšem Jochův jednobarevný a paušalizující pohled na socialismus - ten může (nemusí, ale může) být i demokratičtější než liberalizující všeobjímatelnost, jež například vedle běžných svobod umožňuje politikům a jejich favoritům i svobodu beztrestně krást a tunelovat.

Joch je též kritizován za svůj negativní postoj ke školní výuce sexuální výchovy. „Nejsem proti sexu - zeptejte se mé manželky. Nejsem proti sexuální výchově - zeptejte se mých dětí. Jen jsem přesvědčen, že to všechno se má primárně odehrávat v rodině." I to je legitimní názor, výchova dětí by se měla v prvé řadě odehrávat podle představ jejich rodičů.

Závěrem petice můžeme číst tento pozoruhodný názor: „Z uvedených citací i dalších publikovaných postojů Romana Jocha jasně vyplývá, že lidskými právy v tom pojetí, v jakém jsou v evropském kontextu rozvíjena a v jakém jsou i součástí základních právních dokumentů tohoto státu, pohrdá."

Vraťme se k protijochovské argumentaci profesorky Vladimíry Dvořákové, která vychází ze stejného pohledu na svět jako autoři petice. Roman Joch není žádný rasista, k Romům je naopak vstřícný: „Na romské komunitě je sympatická soudržnost rodin a byla by škoda, kdyby jsme se dobře míněnou, leč neprozíravou státní politikou, zasloužili o rozpad rodin a rodinné soudržnosti," řekl v ČT. V osobní rovině Joch hájí práva Romů právě tak jako práva kohokoli dalšího, romskou problematiku vidí jako sociální problém, což je pohled střízlivý a objektivní.

Joch je proti státem nadirigované pozitivní diskriminaci, zároveň však dodává, že v České republice žádná taková pozitivní diskriminace neexistuje, jen se bojí, aby u nás nebyla zavedena. Nemá cenu osočovat někoho, kdo je proti ní, má smysl diskutovat o tom a snažit se dosáhnout nějakého kompromisu. Joch sám jistý úkrok k takovému kompromisu nabízí, vyslovil se pro vznik podnikatelských zón v sociálně vyloučených lokalitách a pro zavedení daňových úlev: „Každý podnikatel, který tam založí firmu a zaměstná místní lidi, bude platit nižší daně než jiní podnikatelé. Je nutné nastartovat lidem jejich kariéry, jejich práci. Ukázalo by se také jestli ti lidé vůbec chtějí pracovat nebo jen pobírat sociální dávky." V mnohém se dokonce Joch shodl s Michaelem Kocábem (kterého jinak kritizoval), například na zachování Agentury pro začleňování, po omezenou dobu. Nečasův poradce je přesvědčeným zastáncem toho, že všichni lidé, bez ohledu na národnost, etnicitu či příslušnost k nějaké společenské skupině mají coby jedinci stejná práva a povinnosti jako kdokoli jiný.

Joch je ovšem typický homofob, což by samo o sobě mělo postačovat k tomu, aby se nestal poradcem předsedy vlády v zemi která se sice zvolna, ale přeci jen blíží k jakés takés demokracii. Je však také třeba vědět, že takových homofobů u nás žije velmi mnoho, většinou je můžeme hledat mezi ortodoxními věřícími napříč konfesemi, především však u našich starých známých předkocilních katolíků. Není to zas tak dlouho kdy poslanec KDS Pavel Tollner, v podstatě běžný křesťansko-demokratický politik, neváhal během televizního přenosu ze Sněmovny v souvislosti s homosexuály použít výraz prasata či prasečiny.

Bojovníci proti gayům a lesbám se najdou dokonce i mezi homosexály samými, pokud vyznávají ideologii podobnou té Jochově, jelikož u těchto lidí je ideologie silnější než jejich přirozenost a zdravý rozum. Vzpomeňme například člena kalifornského Senátu Roye Asbhburna, otce čtyř dětí, který během čtrnácti let v úřadu vytrvale hlasoval proti všem iniciativám, které měly chránit lidská práva gayů, včetně protidiskriminačního zákona a uznávání sňatků uzavřených mimo Kalifornii. Hlasoval dokonce i proti symbolickému memorandu k výročí vraždy bojovníka za práva gayů Harveyho Milka. Ashburn letos v březnu navštívil gay klub, vzápětí poté ho policie zatkla za řízení v opilosti. Pak se veřejně přiznal, že je sám gay.

Roman Joch neuznává práva kolektivní, menšinová, protože to odporuje jeho ideologii. Jakoby říkal, že menšina nemůže mít žádné vnější či všeobecně známé znaky, pro něž může být pronásledována nebo společensky nepřijatelná. U gayů a leseb, kde jsou tyto znaky zřejmé (a kvůli nimž byli pronásledováni a vražděni), dokonce jejich kolektivní menšinové právo - registrované partnerství - přímo odmítá. Zkušenosti mnoha Romů, například při shánění práce či bydlení, hovoří také o něčem jiném: jsou posuzováni svým okolím kolektivně, paušalizovaně. Podnájem či zaměstnání velmi často nedostanou jenom proto, že jsou Romové, nikdo bohužel nezkoumá, jací jsou jako lidé - jedinci, individuality. A to je také jeden z důvodů k zajišťování jejich práv coby menšiny.

Míra Jochovy zaslepenosti odpovídá míře ideologizace jeho myšlení. Neboť právě to je hlavní Jochův problém, nikoli snad to, že by byl nedemokratický bojovník proti lidským právům, jak je podáván protistranou. Joch je skutečně pouze teoretik, který nemá valné ponětí o praxi, o skutečném životě „tam dole", neví, co lidi v denodenním životě skutečně trápí, nezná ani data, z nichž by mohl vyvodit konkrétní závěry. Co zná dobře je neokonzervativní ideologie bushovského typu a podle ní posuzuje dění okolo sebe.

Dosud měl Joch krásný život, stačilo mu vše zasadit do předem připravené dogmatické konstrukce, když měl předmět dotyčný tu drzost, že odmítal mít stejný tvar s jejími fochy, soustruhoval jej Joch svou demagogií tak dlouho, až se formálně přizpůsobil. A bylo hotovo. Tento nalinkovaný život „podle příručky" mu ovšem s nástupem do poradcovského sboru končí. Návrhy zákonů nestačí posuzovat jen na základě nějaké teoreticko-ideolodicko-dogmatické klece, je nutné na ně nahlížet z mnoha různých kritérií. Je třeba zkoumat, jaký by ten který zákon (návrh) měl praktický dopad. A tu musí zvednout pozadí z pohovky i ideologický tajemník neokonzervativců z Občanského institutu a jít do terénu, jinak jeho rady přestanou být věrohodné i pro konzervativce Nečase. Přejme Romanu Jochovi, ať je v tom úspěšný, ať mu co nejdříve spadnou ideologické brýle a začne věci poměřovat empaticky, mohli bychom z toho mít užitek všichni.

A ještě je třeba říci, že Jocha nemá cenu diabolizovat i proto, že výše zmíněný problém se přímo týká i většiny jeho odpůrců, kteří k dění přistupují stejně jako on, pouze v obráceném ideologickém gardu. Namísto pokusu o věcné rozebrání jeho názorů zaujímají vůči němu ideologické postoje. To nepřekvapuje u mladých levicových aktivistů - mladí lidé berou věci spíše srdcem, což může být i sympatické.

U lidí, kteří navenek vystupují jako vědci je však takové počínání naprosto nepřijatelné. Profesorka Dvořáková namísto politologické analýzy předkládá veřejnosti ideologický soud. Aniž bych se chtěl dopustit paušalizace, stává se pomalu obvyklým jevem, že takovéto ideologizování je - především v rámci společenských věd - vydáváno za vědecký postup. A to je civilizační problém, nejen český. Znám více studentů, kteří v domnění, že spřádají vědecké teorie předvádějí úpornou ideologizaci myšlení. A jde i o studenty prestižních škol v USA či Velké Británii, kde namísto vědeckých postupů mnohdy pěstují levicový intelektualismus. Tito mladí lidé se ke své vlastní škodě nakazili nemocí zvanou ideologizace myšlení od svých pedagogů, kteří na vědu již dávno rezignovali, protože ideologie jim přináší pohodlí a uspokojení. Ideolog může rezignovat na promýšlení věcí, protože vše je předem jasné, dané, předurčené „génii" té které ideologické teorie. Nedivme se tedy jenom a právě Jochovi, který je jen typickým produktem západní civilizace, právě tak jako Dvořáková a mnoho dalších.

 




František Kostlán

Vedle provokací a ironických narážek píšu o všem, co mi připadá ne/zajímavé, nejvíc o politice, lidských právech, multikulturalismu, rasismu, jakož i o demagogii a hlouposti, která se nejen k extremismu váže.
frantisek.jpg
Oblíbenost autora: 8.15

O autorovi

E-mail : frantisek.kostlan@seznam.cz Facebook : http://www.facebook.com/profile.php?id=100000514800871 ___ * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * Nezávislý publicista, hudebník, spoluautor knihy Příchozí, o životě migrantů. Narodil se 1954 v Praze, kde i žije. Před listopadem 89 pracoval v dělnických profesích, poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. komentátorem Telegrafu, šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Lidových novin a ČRo Regina, televizním dramaturgem diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se lidskými právy, menšinami, migranty a životem dětí v dětských domovech.

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930